Jazz náš vezdejší

8. listopadu 2012 v 5:50 | Sklenička |  Jen tak
Kdysi dávno v sedmé třídě se nás učitelka angličtiny ptala, jakou hudbu máme nejradši. Aleš poslouchal Beatles, taky měl přezdívku Beatník. Já jsem už tehdy ujížděl na country a druhej Aleš hrál vážnou muziku. "Já miluju džéééz," protáhla třídní krasavice Eva Bendová. Učitelka trochu strnula a po chvíli se zeptala: "Fakt jazz? Myslíš tu černošskou muziku se spoustou saxofonů a klarinetů?" Bendová trochu tápala, ale pak to vysvětlila - "no ty písničky co hrajou v rádiu. Gotta, Matušku, Vondráčkovou, Pilarku." "Takže popík," shrnula to úča.



Vzpomínka se vynořila při četbě jedné webové diskuse o nedávné vinařské angažovanosti Marka Vašuta. Cituju: "V regálku před kasou "Novinka v nabídce" Barolo za 7,77 €. No nekup to za ty peníze." Barolo za 200 Kč? Kdepak - popík!!!

Už jednou jsem tady psal v článku o Masterclass s Lynne Sherriff, že trh s vínem je ostře segmentovaný. Říká se tomu všemu víno, ale není víno jako víno. Myslím, že ti, kdo pijí rukodělně či řemeslně udělaná vína od malých vinařů nemají docela nic společného s těmi, kdo kupují v supermarketech unifikovanou velkosériovou produkci vín v ceně do 120 Kč. Možná je to jen zmatení jazyků, možná jen nedorozumění. Možná je to jen flashback na ně samé v zárodečném stádiu :o) Konzumenti, kteří vynakládají čas i peníze na to, aby si sehnali informace a nakoupili zajímavá vína, často přehlížejí konzumenty ze supermarketů jako stádo ovcí. Supermarketoví lovci zase soudí o nás (hledačích fermentované krásy :o) že jsme snobové, protože k dosažení stejného účinku musíme vynaložit mnohem víc práce a peněz. V jistém ohledu jim můžeme závidět: neurolog by dokázal, že slast bohatce, snídajícího kaviár a šampaňské, je stejně velká, jako slast chudáka (tedy když v neděli zjistím, že mám prázdnou ledničku a snídám opečený chleba s džemem a hořký čaj).


Podobné souvislosti najdete nejen v muzice, ale i v literatuře nebo v jídle. Někdo si nenechá vzít svůj bůček, i kdyby mu nakrásně v michelinské restauraci nabízeli slavičí jazýčky restované na rozmarýnu s brusinkami. Zrovna tak nepřesvědčíte čtenáře detektivek (můj případ!) že by si měl přečíst Tichý Don. Ještě tak Rudou Jízdu... asi je to tak správně, jen to zmatení jazyků mě štve - není víno jako víno. V popíku už podobné rozdělení proběhlo dávno, kritici začali dělit moderní hudbu na artificiální a konzumní, spotřební. Literární kritika je taky dál, odlišuje literaturu a čtivo :o) Jen my ještě říkáme všemu víno.

A někdy příště třeba napíšu o tom, proč se tři nejhezčí holky z té naší třídy provdaly do Itálie.

Četbu Skleničkova blogu si nejlépe vychutnáte se sklenkou moselského ryzlinku, nejlépe některého ze šesti, které jsou v aktuálních Rrryzlinkových Komunitních bedýnkách - info je tady!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama