na Blog.cz

Na úterní ochutnávku "heroických" severoitalských vín v Trojákově žižkovském bistrotu (Štítného ulice 29) jsem si nevzal papír a tužku a skončil jsem bez poznámek. "Tak napiš pocitovku," popichoval mě jeden ze spolustolovníků. Bylo mi to líto, protože o vínech z odrůd jako Vernaza (neplést s Vernacciou;), Pavana, Nosiola a Lagrein bych se býval mohl analyticky rozepsat nez obav, že mě někdo bude opravovovat. Jednak to byly vesměs severoitalské autochtonní odrůdy (u nás téměř neznámé), jednak je průvodce degustací Bogdan Trojak většinou prezentoval jako darované lahve, od kterých nemá žádný druhý kus.

Dnes o dětské knížce, kterou mám rád, ale nevěděl jsem si rady, jak to zpracovat na blogu. Asi před měsícem jsem si uvědomil, že už tady ten formát mám - už jsem několikrát oslavoval svoje oblíbené knížky tím, že jsem z nich vyrval několik citátů a doporučil zaujatým čtenářům vlastnoruční přečtení. (Jak by řekl jeden bývalý novinář: Na vlastní oči!) Teď jsem zase našel staré scany a usoudil jsem, že se to před vánoci bude hodit.

K dnešnímu textu mě inspiroval hlavně nové články pana Cuketky s předpovědí trendů na rok 2011. Nadýchal jsem se pýthických sirných výparů ze Svatomartinských vín? Sdílím jeho představu, že věštěním z křišťálové koule se může věštec parádně ztrapnit, včetně toho, že věštba nejspíš bude viset na webu ještě za rok a bude inspirovat posměváčky ke srovnání se skutečností (která je dnes ještě budoucností). Navíc Cuketka píše o gastronomii a labužničení, a ve srovnání s tím je vinařství podstatně konzervativnější obor, kde všechny změny trvají mnohem déle. Přesto jsem tady už jednou nebo dvakrát napsal, že mě při zpětném pohledu překvapuje rychlost technického pokroku moravského vinařství za posledních deset let. V roce 2000 jsme si z moravských vinařství většinou odváželi víno v petkách nebo demižonech a převoz do Prahy měl často zásadní vliv na senzorické charakteristiky vína. Tyhle časy jsou vpodstatě pryč.

Nadšeně sleduju, jak se jedna z nejjemnějších pochoutek v policích supermarketů cenově propadá do kategorie odpadů či zbytků. Na plastové vaničce byla oblíbená nálepka AKCE, ale ujišťuju vás, že za podobnou cenu (60 Kč za kilo) bývají kuřecí játra v Bille nebo Albertu ke koupi běžně. Supermarketové řetězce na to mají spotřebitelské průzkumy a tak určitě vědí, co dělají, já jen kroutím hlavou nad tím, že tak jemná pochoutka nestojí dvakrát tolik co kuřecí prsa... ale nekomplikuju si život a z pětatřicetidekového balení na fotce jsem měl jednu snídani a jednu večeři. Pokrájím jednu cibuli, zpěním ji na pánvi, přihodím očištěné kousky jater a osmahnu. Vyskládám na talíř, posolím. K tomu bílou veku. (Nic pro ty, co snídají v poklusu chleba a černý čaj.)

Když jsem víno koštoval na jaře ze sudu, byl barik výraznější, tady působí příjemně uměřeně, není přehnaný. Ale už z prvního přivonění bych hádal Burgundsko, podobně voní tamější šardonky. Silnější kyselina v puse ukazuje na Moravu, a nejspíš se na moravské chuti podepisuje i příměs bílé burgundy, tedy Rulandského bílého. Vanilka, citrusy, tropické ovoce. Lehké tělo připomíná nejspíš Chablis, ale působí až nasládle (dodatečně upřesňuju, 3 gramy zbytkového cukru :o). Trocha hořčinky jako z grepu. Pomalé odeznívání chuti, středně dlouhá dochuť. Uvidíme, jak se bude vyvíjet v lahvi - dostal jsem fixem popsanou lahev týden po lahvování, a jak si vzpomínám, že ze sudu byl barik výraznější, tak se i v lahvi ještě víno může proměnit.

Nevím, kolik lobbingu stojí za tím, že se jedno víno objeví na seznamu řízené degustace vín italského Jihu na začátku prosince v pražském hotelu Crown Plaza. Já jsem u vína zpozorněl a napsal si pochvalné poznámky ("záleží na ceně, ale je to nenápadný elegantní víno s náznakem tabáku. Prý čisté Nero d'Avola, ale stejně pěkný"). Následně jsem z domova rozeslal pátrací e-maily dovozcům. K čemu jinému by měly být veřejné degustace, než abysme si potom ty nejlepší vína koupili, no ne? Když mi z čakovické firmy LESA přišlo, že Cartagho 2007 prodávají za 330 kaček, ještě jsem si na webu ověřoval, že jsem to nespletl. Carthago mělo mít 3 skleničky v nejprestižnějším italském vinařském průvodci Gambero Rosso (osvícení Italové vína nehvězdičkují, ale Skleničkují!). Dopátral jsem se, že 330 Kč sedí, ale tři skleničky - tre bicchiere - dostal předchozí ročník 2006. Ale já jsem tehdy na řízené degustaci neměl tu slavnou nulašestku, mně učarovala nulasedmička, tak jsem pro ni vyrazil do Čakovic.

Po nedávném oslavném článku o vysokonapěťovém Spätlese jsem si vysloužil vysněný dar požitkáře: dva kabinetní ryzlinky z obce Bacharach. Nakonec jsem si o ně v závěru článku řekl :o)

Ratzenberger 2008 Bacharacher Riesling Kabinett trocken, 11% alk. Základní ryzlink.
Steeger St. Jost Mittelrhein 2007 Riesling Kabinett trocken, Hofmann & Sturm, 12% alk. Web výrobce je tady.

Čtvrteční ochutnávku burgundských vín ročníku 2009 jsem původně nechtěl navštívit, jednak kvůli odpolední přehlídce italských vín, jednak z přesvědčení, že čerstvě nalahvované burgundy budou ještě příliš mladé a nepřístupné. Naštěstí jsem se týden předem zastavil v Le Caveau a Daniel Brož mi dal ochutnat čtveřici červených, kterou právě otevřel pro chystanou soukromou degustaci. Přestože vína byla lahvována někdy v listopadu, byla všechna překvapivě pitelná, ovocná, otevřená a mnohem přístupnější než vína z předchozího ročníku 2008. Že by se po čtyřech letech objevil další velký ročník? Nebo měl Daniel Brož jen šťastnou ruku při nákupu vín?

Po středeční sněhové nadílce přišel dobrodružný čtvrtek se dvěma výbornými ochutnávkami. Odpoledne se konala putovní přehlídka nejlepších italských vín pod záštitou vydavatelství Gambero Rosso, večer malá, ale nesmírně povedená degustace mladých burgundských vín v Le Caveau. Vezmu to postupně...

S příchodem adventu (a sněhu) u nás stoupá spotřeba červených vín a slaďáků, konkrétně alsaských Pinotů šedých. Včera přinesl advent ještě jedno překvapení. Hledal jsem ve sklepě vánoční řetězy a ozdoby. Hledal jsem je v krabicích od vína, protože v prázdných krabicích od vína uchovávám ve sklepě kdeco včetně vánočních ozdob. V krabici zapomenuté v koutě ležela tři neoznačená vína, dvě červená a jedno bílé.

Omlouvám se za bleskovsky dryjáčnický titulek, nejlepší alsaská Burgunda je samozřejmě Burgunda šedá neboli Pinot Gris (Rulandské šedé). Dnes večer mám na stole víno, o kterém tu už kdysi stručná zmínka padla, Tokay Pinot Gris 2002, Grand Cru Hengst z eguisheimského družstva Wolfberger. (O družstvu Wolfberger, jednom z největších - ne-li vůbec největším alsaském vinařství, jsem už psal tady. I když jejich lahve trochu připomínají čejkovické Templáře, jejich šedé Pinoty miluju.)