na Blog.cz

Do pražské restaurace WineBiss jsem šel v úterý 24. srpna se vzpomínkou na březnovou reportáž z podobné akce na ovíně.cz a s potměšilou myšlenkou, že by třeba mohl vína prezentovat sám majitel vinařství a nejproslulejší český ředitel a já bych mohl získat materiál na podobně kontroverzní článek. To se (naštěstí) nestalo, přestože ochutnávku vedl Filip Kosek, tedy tentýž someliér, který vedl i zmiňovanou ústeckou degustaci. Alespoň já jsem na jeho výkonu nic kontroverzního nenašel - degustaci vedl profesionálně, příkladně se věnoval propagaci vinařství a jeho vín a při popisu samotných vín se držel příjemně zpátky a nesnažil se nám vlastními poznámkami přehnaně sugerovat, jaké vůně a chutě máme ve víně rozeznat.

Minulý týden jsem byl třikrát na houbách, pokaždé jsem se vrátil s plným košíkem. Poslední, sobotní vycházka do lesa s dětma přinesla vůbec nejlepší nálezy, za devadesát minut v lese košík plný pravých hřibů a klouzků. Z hub umím uvařit v podstatě jen smaženici, z letošní úrody praváků bylo i pár luxusních obalovaných řízků. Nakonec jsem to risknul s kuchařskou archeologií a pokusil se zrekonstruovat jedno jídlo, které jsem měl před šesti lety v Alsasku.

Havířské červené aneb italská vzpomínka na Ostravský kahan? To je jen nejapné vtipkování nad neumělým překladem názvu vína. Se socialistickým patokem nemá nic společného, je to naopak nejambicióznější víno menšího toskánského vinařství Fattoria Sorbaiano z Montecatini Val di Cecina. Osmnáct Euro ve vinařství, dvacku v místních vinotékách. Malůvka důlní výztuže na etiketě patří k Montecatini podobně jako Muzeum hornictví, ostatně výrobce má sídlo kousek od vstupu do místních dolů. Rovnou se přiznám, že nevím vůbec nic o tom, co tam ti horníci kutali. Strávil jsem sice poblíž Montecatini celkem čtyři týdny dovolené, ale místo hornictví mě vždycky zajímalo vinařství a gastronomie.

V neděli jsem zjistil, že na italském kalendáři v kuchyni mám ještě pořád červnovej list. Přeskočil jsem červenec a nahodil srpen. Nakonec, co záleží na měsíci, když jsem v Toskánsku, ne? Toskánsko prstem po mapě, přepisuju zapomenuté degustační poznámky z července.

Toskánská krajina je učebnicovým (vtipnější by bylo napsat kalendářovým) příkladem kulturní krajiny. Lízátkové cypřiše lemující cesty znáte z kdejakého italského kalendáře, podobné pohledy se objevují za čelním sklem auta každou chvíli. Poslední kilometr prašné lesní cesty do vinařství La Brancaia lemují stejné nízké cypřiše.

S vínem od Marchesi Ginori Lisci jsem se poprvé setkal v enotece v toskánské Vadě. Kupoval jsem tam několik dražších lahví, Vino Nobile a cosi od Michele Satty. Podél jedné stěny stály čtyři tisícilitrové nerezové tanky na Vino Sfuso, tedy víno stáčené do přinesených nádob, v cenách od 1,30 do 2 Euro. Nejdražší byla směs CS a Merlotu právě od Marchesi Ginori Lisci. Vyžádal jsem si ochutnávku a potom i koupil jednu petku. Přítelkyně víno zavrhla, mně se líbilo. Nenáročné, ale pitelné nebarikované červené (kde by se za ty peníze vzal nějaký sud), sedmička za čtyřicet kaček? Paráda!

Známe to všichni - historky o dámě, která přijde v oparu vybraných francouzských vůní na degustaci špičkových vín a bezohlednou aplikací parfumerie zkazí degustaci všem přítomným. Taky jsem už vysvětloval přítelkyni, že na tuhle ochutnávku do Obecňáku se nemá v žádným případě vonět! Naštěstí jsem o tom zatím žádnej mravoličnej příspěvek nenapsal, protože jsem letos v létě zjistil, že to sám dokážu prokoučovat úplně stejně.