na Blog.cz

O poysdorfském Weinmarktu jsem už několikrát psal (třeba tady a tady), takže to zkrátím: vinotéka na náměstí v Poysdorfu je zase v provozu a můžete tam samoobslužně ochutnat třicítku místních vín. Přijel jsem tam shánět víno od vinaře, kterého neprodávali, z vedlejšího Wilhelmsdorfu, tak mi dali mapu, poradili cestu a našli mi na něj telefon. Tak nějak si představuju obecní vinotéku ve vinařské obci...

Zamlada jsme Kulaťáku říkali Lennonovo náměstí. O prvních farmářských trzích tamtéž psal Cuketka tady. Naskytl jsem se na sobotní repríze náhodou, protože jsem vezl přítelkyni na éro, odjezd z Kulaťáku. Tak jsme stihli ještě před otevřením proběhnout stánkovou nabídku a zírali, nejvíc u stánku s uzenýma rybama! Ale neodvážil jsem se koupit, protože jsem valil do Klentnice na košt a za dva dny v horku v autě by mohla ožít i uzená ryba... Nejlepší loučení je rychlé loučení, tak pusu a hurá na Pálavu.

Hlohovec, ležící na kraji Valtic směrem na Lednici, jsem do nedávna vůbec neznal. Až tenhle tramín mě donutil hledat na mapě, kde že to ten Hlohovec vlastně je. Víno jsem objevil na tvrdonickém koštu a napsal jsem o něm tady stručně: "Krásnou voňavku předváděl tramín VzH od Miroslava Dohnala z Hlohovce, s typickým kořeněným závěrem chuti, koncentrované a jemné víno."

Je jen pár akcí, na kterých jsem byl za necelé tři roky trvání Skleničkova webu už třikrát, na třetí vydání Markuzziho galadegustace v Obecňáku jsem se moc těšil. Na rozdíl od loňska, kdy jsem se snažil o co největší záběr, jsem to pojal spíš společensky. I když jsem si doma nepročetl loňské a předloňské zápisky, na místě se vzpomínky vyrojily a mohl jsem postupovat popaměti. Navzdory radám ostatních jsem ochutnával z nabídky vinařství jen to nejvýznamější a nemusel se tak lopotně vyrovnávat s občas vyšším obsahem alkoholu v italských červených vínech.

O vínech z burgundského vinařství pana Alberta de Sousy jsem tady už psal mnohokrát, od samého začátku (tady a tady a třeba taky tady...). Textem o Meursaultu 2005 "Les Millerans" jsem blog odstartoval a dnes večer dopíjím poslední lahev. Kdybych si pořadí posledních dvou lahví prohodil, byl by dnešní článek smutný a pochmurný, s výčitkami vůči přehnané archivaci - před týdnem jsem s návštěvou upekl pstruha a otevřel k němu právě toto víno. Bohužel víno bylo už zlomené, trochu naoxidované a prázdné. Co hůř: nebylo jasně na vylití, ale bylo tenké a chyběla mu očekávaná bohatost. Barikové vůně působily jako karikatura původně skvělého vína. Jako zajíc přejetý parním válcem. Vrátil jsem ho do chladničky a k rybě honem otevřel raději jinou šardonku.

V pátek 26. března jsem si v žižkovském kuchařském studiu Chefparade (web mají tady) ověřil, že (šéf)kuchař ze mě nebude, ale že vaření je zábava. Den předem mi zavolal kuchař a popularizátor snoubení vína s jídlem yaxi a pozval mě vařit zadarmo s tím, že rozjíždí nový kurz "Vaříme s vínem" a že můžu obsadit jedno neprodané místo nebo dvě. Zavolal jsem přítelkyni, o které jsem tehdy už věděl právě tolik, že není ani vegetariánka ani abstinentka (konečně klika!) a šli jsme.

Sobotní příchod na devátou Přehlídku vín a sýrů  v Hruškách byl jako z věšteckého snu: první, koho jsem v sále uviděl, byl místní vinař Richard Tichý, jak si rovná svoje vína na prezentační polici - taky nakonec přehlídku vyhrál. Už počtvrté. Nebýt místní, tak by mu snad pořadatelé pro příště zakázali vstup.

Všichni, kdo jste někdy byli ve vinném sklepě soukromého vinaře, to znáte. Dřív nebo později to přijde. Mně se to naposledy stalo v únoru ve Valticích, ale několikrát už i ve Francii. Dostanete do skleničky čtvrt deci tekutiny a vinař řekne, Schválně, jestli poznáte, co to je? Jednou mi v Burgundsku natáhli ze sudu něco rozkvašeného (jablečno-mléčná fermentace) a zkoušeli, jestli to poznám. Úplně poprvé jsem v Alsasku před vinařem řekl, že víno je příliš suché, tak mi nalil dva vzorky (Tramín a snad Sylván) a zkoušel mě, jestli poznám, kde je míň cukru (rozdíl byl půl gramu, ale že ten sušší byl Tramín, tak jsem prošel).