Burgundská klasika, Pinot Noir z vinařství, o kterém jsem už psal.
Barva klasický rubín, ale trochu temnější. Vůně má minerální nástup (na první přivonění jsem přemýšlel o střelném prachu) s těžšími tóny peckovitého ovoce (typické švestky a višně). Elegantní a trochu ještě zahalená. V chuti zase švestky a kupodivu i třísloviny, které jsem při nákupní ochutnávce necítil. 13% alkoholu je v pohodě, neruší. Později se k peckovinám v chuti přidávají nedozrálé ostružiny, ale chuť je příjemně zastřená a rozostřená spoustou vedlejších podnětů. Přičítám to (spolu s tmavší barvou) nenápadné poznámce NON FILTRÉ na etiketě - nefiltrováno. Stejně mi víno připadá ještě nerozvinuté, jeden nebo dva roky ležení ve sklepě mu prospějí. Za osm set ve Skleničkově e-shopu tady.
Původně jsem chtěl povídání o vinařství odbýt s tím, že nebudu opisovat z internetu, ale to by bylo přehnané: jednak pan Guillard web nemá, jednak jsem u něj byl asi čtyřikrát a o jeho vinicích jsme se taky bavili, tedy pokud moje chabá francouzština dovolila, ale nic podstatného si už z toho nepamatuju. Naopak si dodnes pamatuju, jak si ze mě utahoval, když jsem se pokoušel trápit ho příliš rafinovanými, rádoby odbornými dotazy o archivaci vína. Předchozí dojmy jsem popisoval tady a tady. Tak jen dodám, že poznámnka "Vieilles Vignes" znamená staré keře - Francouzi tím označují víno z vinic starších než 50 - 70 let (je to jen marketingové označení, žádný předpis na to není). Staré vinice dávají menší výnosy (a tedy koncentrovanější hrozny), než ty mladé. Slyšel jsem o případech v Burgundsku i Bordeaux, kdy vinaři záměrně deklasifikovali víno z mladých keřů (do třiceti let) a prodávali je s méně významným označením (a tedy za méně peněz), aby nekazili jméno vlastní zavedené značce.
O starých vinicích
Nefiltrované víno a staré vinice je dobré spojení. V domácích podmínkách už jsem vyslechl několik poznámek o starých vinicích, které se trochu míjely s cílem. Celé kouzlo vína a terroir totiž se stářím vinic souvisí jen volně, podstatné není stáří vinice, ale hloubka, do které se dokáží zakutat kořeny révy. K tomu, aby réva dokázala zakořenit oněch legendárních deset nebo dvanáct metrů pod povrch vinice, je nezbytně potřeba padesát nebo sedmdesát let, ale samo stáří nestačí. Nejspíš je k tomu zapotřebí taky vysoká hustota výsadby révy a určitě je k tomu nutný vodní stres, tedy to, aby réva neměla v malé hloubce dostatek vláhy a živin. Pokud vysadíte vinici o hustotě 3 500 keřů na hektar na úrodné černozemi, kořeny dokáží révu dostatečně vyživovat z povrchové vrstvy země a nemají důvod pracně se prohrabávat do deseti metrů pod povrch. Se všemi důsledky, které to bude mít pro víno. Jestli chcete révě zabránit v desetimetrovém ponoru, ani ji nemusíte vysazovat na úrodné půdě - úplně stačí vinici hnojit a zavlažovat. Prostě réva z burgundských kamenitých svahů, kde vinaři sadisticky vysazují 11 000 keřů na hektar, dává jiný materiál, než réva z úrodného břeclavska vysazená s hustotou 3 500 keřů. Ale to jsou už úvahy na jiný článek.
Sklenička | 
Zde hledá 
Ty proč to člověče piješ tak mladý? To vůbec nemůže bejt dobrý přece.