Odjezd

26. listopadu 2009 v 6:45 | Sklenička |  Reporty
Deštivé pondělí v Puligny by utahalo i psa.

Jinak šlo všechno jako na drátkách. Když jsem paní domácí u nedělní snídaně hlásil, že mi přijede kamarád a chtěl bych ho na jednu noc uložit, řekla stručně, že to je "pas problem." V pondělí ráno přidala ke stolu jedno prostírání, takže se nás na terase nad Mariinou vinicí mačkalo šest. Marie nám dolívala kafe a všem udělala navíc palačinku, crepe. Po snídani jsme vyrazili na lov, létající vinotékař Daniel Brož chtěl nějaké dobré bílé.
Vesnice Puligny-Montrachet je jedno z nejlepších míst na světě, kde můžete dostat chuť na bílé víno. Poprvé jsem se sem vydal na jaře 2005 poté, co jsem si přečetl v Encyklopedii Vína od Roberta Stevensona větu: Puligny-Montrachet je jedna ze dvou obcí, kde se produkují nejvýznamnější suchá bílá vína na světě. Rozhodl jsem se tehdy, že mě suchá bílá vína zajímají, takže jsem do Puligny poprvé na pár dní zajel, a to mi změnilo život. Ovšem listopadová neděle a pondělí jsou zakleté, u Leflaivů zavřeno, Wallerandova vinotéka na náměstí má staženou roletu, prostě otrava. Tak jsme sedli do auta a projeli vinicemi dva kilometry do nejbližší obce Chassagne. To je totiž ta druhá ze dvou obcí, o kterých píše Stevenson.
Na rozdíl od Puligny byly v Chassagne v pondělí ráno otevřené hned dvě vinotéky. Oba konkurenční podniky mají podobnou nabídku a podle faktur se zdá, že obě patří jednomu majiteli. Daniel Brož sice večer u vína vypravoval příhody z praxe o typologii návštěvníků, kteří se ve vinotéce snaží něco zadarmo ochutnat, ale v Chassagne tyto zkušenosti zužitkoval a přiměl prodejce otevřít několik lahví. Nakoupili jsme krabici těch nejlepších, ale zdaleka nikoli nejlevnějších vín na světě, a já jsem si to školení zopakoval v druhé vinotéce, včetně nákupu. Nechci prudit, ale musím dopovědět, že snídaně v půl deváté a čtyři skleničky barikované šardonky z Chassagne po desáté dokážou obveselit mysl a přiblížit člověku smysl života a význam harmonie s přírodou.
Potom jsme zajeli do Meursaultu na oběd. Snil jsem o kohoutku na víně, ale cedule ve třech meursaultských restauracích nám ukázaly, jak různými způsoby se dá sdělit návštěvníkům, že je zavřeno. Daniel Brož mě důrazně upozorňoval na svůj nesouhlas s francouzskou ležérností a neurčitostí popisu jídla v burgundských jídelních lístcích, ale nakonec jsme jeli zpátky do Puligny do dělnické putyky na náměstí (už jsem o ní kdysi psal tady). Já jsem hned zajásal při pohledu na nesrozumitelný popis Menu du Jour (Nabídka dne, obvykle tříchodové menu), Daniel se ještě víc zakabonil a neústupně trval na podrobném vysvětlení. Měl jsem nepodložený dojem, že "vollaile" v hlavním jídle je něco drůbežího, a když jsem se zeptal servírky, vychrlila ze sebe nesrozumitelně rychlou kadenci. Zasmál jsem se a objednal si menu. To bude dobrý, řekl jsem šťastně. "Takže dvakrát?" podívala se servírka na Daniela, ale ten vzdoroval, že si to ještě rozmyslí. O pět minut později kapituloval a dal si to taky, ale aspoň zkritizoval salát. (Měl pravdu, salát byl obyčejnej a bez nápadu. Ale celé menu se čtyřmi chody bylo za dvanáct Euro.) Vollaile etc. byla nakonec slepice na paprice, docela dobrá. K tomu za tři Euro sklenička Maconu od Bret Brothers. Potom tři druhy sýra a nakonec domácí ostružinový koláč, zapomenutý v ledničce začátkem minulého týdne.
Byla to pro nás záminka zdrbat francouzský životní styl. Daniel trpce kritizoval francouzskou neochotu odpovídat na faxy a e-maily, krátkou pracovní dobu, celkovou nespolehlivost a nízké pracovní výkony. Já jsem se Francouzů zastával s tím, že v jejich zemi se musíme (a chceme) přizpůsobit jejich tempu a že to nejde naopak. Taky mě štve, když mi Francouz nedodrží slíbenou schůzku a následně nezvedá telefony. Ale vykašlu se na to a nehoním ho, najdu si jiného Francouze, který přijde. Baví mě obědvat dvě hodiny, neštvat se a nakonec všechno nějak stihnout. Učím se spoléhat na to, že nakonec i můj francouzský partner udělá to, co má. Jen to udělá po svém. Strašně rád bych přišel na to, jak je možné, že pracují tak málo a stihnou toho tolik. Už se to asi nenaučím, nedokážu žít jako oni, ale přes všechny výhrady mi jejich cesta připadá příjemnější. Jejich tráva je zelenější, vzduch je příjemnější a slunce víc svítí (to se dá nejspíš doložit statistikou :)

Po obědě Daniel odjel do Chablis pro víno. Já jsem zajel do Beaune na poslední nákupy. Našel jsem obchod s vinařskými potřebami a koupil stovku krásných dárkových krabic na víno. Polovinu nákladu vína vezu pro jednoho zákazníka, který je chce použít jako novoroční dárky. Ty krabice sice v rozpočtu nemá, ale mně se líbily. Tak jsem mu je koupil. Bylo odporné deštivé odpoledne. To by z Puligny vyhnalo každého. Zabalil jsem si věci.
(Tohle je už vážně konec: dojel jsem domů s poslední dvackou v kapse. Mapu jsem nechal zahrabanou na sedadle pod krabicemi s vínem, ale podařilo se mi v dešti správně odbočit na Waldorfu i u Norimberka. Doma jsem zjistil, že jsem před týdnem při snídani zapomněl na kuchyňském pultě parmezán. Celý zplesnivěl a letěl do koše. No aspoň že jsem zase nepřejel Waldorf. Další den ráno bylo zase krásně. Večer jsem si načal první víno, které jsem si přivezl pro sebe. Bílý Saint-Romain 2007. Mohl bych napsat "ABC" neboli zase další barikovaná šardonka. Ale záleží na úhlu pohledu. Krásná svěží barikovaná šardonka!)
 


Komentáře

1 daniel daniel | E-mail | 26. listopadu 2009 v 12:09 | Reagovat

dobrý den,
dnes je v beaune modro a slunečno právě jsme dorazili a těšíme se na 3 denní pobyt,celý týden se mučíme nad těmito články a teď jsme se konečně dočkali tak zdravíme z Burgundska nudit se určitě nebudem :-)

2 Sklenička Sklenička | E-mail | Web | 26. listopadu 2009 v 13:17 | Reagovat

[1]: sakra, mohli jsme to zkoordinovat a bavit se společně :o) ať vám to sluníčko vydrží!

3 daniel daniel | E-mail | 26. listopadu 2009 v 18:36 | Reagovat

[2]:
no jo měli jsme to ale už naplánované 2 měsíce-volno v práci,babičky k dítěti atd.jenom jste nás předběhl a prožívali jsme nad vašimi články mučivé útrapy ,jestli nám to vyjde/prasečí chřipky,výše konta...ale konečně jsme tady

4 p.j. p.j. | E-mail | 27. listopadu 2009 v 6:57 | Reagovat

S tím odstavcem pod šnekem beze zbytku souhlasím - taky to tak vidím.
Tuším, že v tom Putování za vínem to bylo, odněkud ze Severní Rhôny: Prý život ve zdejších vesničkách má tak poklidné tempo, že když se tam přistěhuje nějaký workoholik z města, místními je považován za blázna.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama