na Blog.cz

"Jak dlouho budeš v Puligny?" e-mailovalo a esemeskovalo mi o víkendu několik kamarádů. Někdo chtěl přivézt informace, někdo víno. Výměna obligátních vtipností přinesla nakonec reálný výsledek, když jsem Danielu Brožovi, létajícímu vinotékaři a sponzoru pražských Komunitních Bedýnek, napsal, ať za mnou přijede, že uděláme nějakou ostudu. Opijeme se jako malí kluci, například. "Počítej se mnou," napsal mi v sobotu večer, že vyjede do Francie o den dříve než původně plánoval. V neděli v poledne mi poslal esemesku, že za dvě hodiny bude v Marsannay u kostela. V Chateau de Marsannay byly totiž celý víkend Portes Ouvertes aneb Otevřené sklepy.

Burgundský listopadový víkend je ospalý jako království Šípkové Růženky. Možná by pomohlo líbání s Francouzkou, slibných Francouzek je tu dost. Ale tohle není dobré téma na wine-blog a já se snažím reprezentovat a nedělat ostudu. Jezdím pomalu a dávám pozor, abych do ničeho nevrazil. Na to je místní šnečí tempo dobré, neřídit ukvapeně, když mám v krvi přes půl promile. A pokud jde o ostudu, nejspíš ještě nějakou vyvedeme. Psal mi kamarád, pražský vinotékař, že jede do Burgundska pro vína, a dokdy tam prej budu? Tak jsem mu napsal, ať přijede, že ho ubytuju a uděláme v Puligny nějakou ostudu. Opijem se jako na maturitním plese. Zkusíme utéct z vinárny na náměstí s kloboukem Oliviera Leflaiva. Má tam na věšáku u dveří pohozené tři, to ani nepozná... jestli nás recepční nezatkne.

Neodvolám ani slovo, ale páteční počasí nebylo jako vyměněné, to bylo úplně vyměněné. Asi jako slunečné předjaří v Čechách. Jako teplý duben. Všichni domorodci, s kterými jsem o čtvrteční mléčné kalamitě mluvil, se od počasí distancovali a tvářili se omluvně.

Včera mohlo Burgundsko přijít o tradiční titul Côte d'Or, česky Zlaté pobřeží (nebo možná Zlaté svahy) a nahradit ho novým vznešeným názvem, Mléčné pobřeží, Côte de Lait. Celý den byla nepolevující protivná mlha, která se rozjasnila snad na tři minuty před polednem, když jsem přijížděl k Beaune, ale když jsem přejel první kruhový objezd, vjel jsem zase do mlíka. Za to a za ty nesmyslně rozházený písmenka na francouzských klávesnicích bych jim to sakra přejmenoval! Jestli neprojde Côte de Lait, navrhnu Côte Blanc.

Včera jsem snídal doma v pět ráno. Bylo ošklivo, tak jsem to natahoval. Na svačinu jsem měl Norimberk, k obědu Mylhůzy. Ještě u Rozvadova se mi chtělo udělat účko, počasí se škaredilo. Na německých rovinách se to rozfoukalo a u Weinsbergu (čtyřistapadesátý kilometr počítáno od Skleničkové Lhoty) vylezlo slunce. Už po několikáté jsem za Weinsbergem odolal nutkání strhnout volant doprava, sjet z dálnice a v nejbližším Deutschdorfu zjistit, jakáže vína rostou na té úžasné stolové hoře hned u dálnice? Ale ještě určitě párkrát pojedu kolem... ještě jednou to vydržím, ale jestli jste tam už někdo byli, uvítám jakékoli komentáře.

Největší přínos svatomartinské cesty z konce minulého týdne: nový recept! Už jsem se ve čtvrtek po poledni v Čejkovicích zvedal a loučil, že musím popojet dál, když můj hostitel yaxi řekl trochu vyčítavě, že myslel, že ještě chvíli zůstanu, že chtěl něco uvařit. Vrtěl jsem hlavou, že ne, že už musím jet dál, a yaxi dodal, že chtěl udělat játra s datlema. Demonstrativně jsem zahodil bundu i brašnu a vrátil se za stůl. Yaxi je povoláním kuchař a jak ho znám, nejvíc ho nebaví vaření, ale hledání kombinací jídla s vínem. Takže ode mě žádnou pomoc nechtěl, ale protože jsem tušil zajímavost, vydal jsem se okounět do kuchyně.

Vloni jsem vítal Svatého Martina na slunečném Staromáku, letos na vlhkém sychravém nádvoří čejkovického zámku. Za stovku vstupného se nalévala vína asi patnácti čejkovických vinařství, ale ochutnávka pod plátěnou stříškou deštníků v takovém počasí byla jako za trest, nic jsem si víno neužil.

Pšššš - nikomu to neříkejte. Ale je to jistý, mám to potvrzené z nejlepších zdrojů. Letos bude zase svatomartinské. A bude ho spousta. Chcete plnou nádrž?

Není nad dobře vyzrálý Pinot! Koupil jsem v květnu 2007 u výrobce, jedinou lahev jaksi navíc ke dvanácti lahvím Premier Cru, které jsem tady opěvoval už dříve. Nejspíš proto, že mi víno chutnalo, ale vsadil jsem na výraznější a papírově vyšší Premier Cru. Chateau Mipont stálo asi 9 Euro, tehdejším kurzem asi 225 korun.

Včera jsem psal o vědeckém objevu vyvracejícím zažitou představu o tom, že réva vinná za jistých podmínek dosáhne svými kořeny do desetimetrové hloubky a dokáže z této hloubky pumpovat do rostliny a do hroznů minerální látky. (Pro jistotu dodávám, že vědci nezpochybnili to, že dokáže takto pumpovat vodu.) V následné diskusi jsme došli k tomu, že je mi to vlastně fuk. V některých vínech nacházíme chuťové vjemy, které vznešeně popisujeme jako mineralitu, ale nic moc se na tom nezmění, jestli se teď dozvíme, že ta mineralita nepochází z minerálních látek v geologickém podloží vinice. Asi jako v barikované šardonce hlásíme vanilku a citrusy, přestože víme, že monsieur Vigneron do té bečky žádnou vanilku nenamlel a citrón nevymačkal.

Dr. Vino informoval 28. října o zprávě, kterou přednesl Alex Maltman na výroční koferenci Americké geologické společnosti. Zpráva se zabývá víny v Oregonu a ve zkratce říká, že tak často zmiňované spojení mezi geologickým složením vinice a chuťovým projevem vína je z vědeckého hlediska nemožné. Jakékoli spojení mezi tím označuje za romantický mýtus a tvrdí, že ať chutnáte ve víně jakoukoli mineralitu, není to chuť minerálů z vinice.