Komentáře
Neználek | 26. října 2009 v 9:51 | Je otázka kdo co je! Také záleží na jedné drobnosti, kolik že mám v peněžence? Když je víno do 20 € a dobré, proč nekoupit karton, dva. Problém ale začíná když vám třeba chutná Bordeaux Grand Cru Classé, pak bohužel třeba nezbyde nic jiného než koupit dvě maximálně tři lahve od více Chateau a v tu chvíli se stává požitkář v hledače a naopak. Ovšem když už člověk jede těch tisíc kilometrů a jěště k tomu za vínem tak by měl počítat s tím, že nepoveze domů v batohu jednu lahev.
hehe :o) nevidím důvod se nepřiznat, ale samozřejmě díky za diskrétnost ;)
v tom Hunawihru jsem byl pravda trochu rozhozenej neplánovanou degustací i naším setkáním. kalkulačka v hlavě se přetahovala s jazykem o to, z čeho si sestavit kartón, nákupy po násobcích šesti jsou dost výjimečné :o)
takže bych spadal do kategorie 'často nerozhodný hledač'?
až když jsme poslední den otevřeli láhev v klidu na terase (podle mé verze to byla jedna z těch mojich dvou :-) dal jsem ti zapravdu, že ve vinařství jsem ten šeďák dostatečně neocenil - narozdíl od Tebe.
No, je tam spousta trefných postřehů, přesto ale se za nerozhodného nepovažuji, za čistokrevného hledače ovšem ano. vymlouvám se na malou skladovací kapacitu, pravda ale asi je, že i kdybych měl sklep jako hrom, asi bych ho stejně zanesl jednolahvovýma sestavama. nedokážu to nějak sofistikovaně zdůvodnit, ale prostě chutnat stejné víno víckrát mi přijde takové jalové opakování, škoda peněz, času, místa, jater. svět vína je tak bohatý, že i když se snažím specializovat jen na některé oblasti a některé odrůdy, tak i s jednolahvovými nákupy nikdy nemám šanci ochutnat kompletně všechno a potupně skončit u opakování :-) na mých nákupech není nic nerozhodného - jasná rovnice, kde proměnnými je mé místo v archivu, peníze, oblíbená oblast a odrůda, kvalita vinaře, vinice i ročníku a pak už jen to, jestli už to náhodou nemám koupené. podle toho buď tu lahev vemu nebo ne. Chutnat ji dopředu nemusím, rád se nechávám překvapovat a i když bude překvapení nepříjemné, tak jedna špatně koupená lahev zas tak nebolí.
[1]: měl jsem ještě dodat, že v partnerských vztazích jsem se po několika letech požitkářství náhle stal hledačem :)
[6]: díky za přihlášení jasného exempláře analytického introverta! "proměnnými je mé místo v archivu, peníze, oblíbená oblast a odrůda, kvalita vinaře, vinice i ročníku a pak už jen to, jestli už to náhodou nemám koupené." Mě ke koupi oněch 48 lahví Prmenier Cru stačilo ochutnat, kdybych měl řešit rovnice s více proměnnými, bylo by po zábavě - zůstal bych radši u piva :o)
Ale jak si to každý udělá, tak to má...
I tatáž lahev je málo kdy stejná, obzvláště pokud přechutnáváte z bedýnky (12), tak jednou za rok, vývoj vína je úžasná věc. A další rok stejný nákup až do skvostné vertikální ochutnávky :o). 1-2 lahve ano, takové Echezeaux 05 nebo nějakou gařáž :o) (nemyslím ale Le Pin), jinak asi nelze. V podstatě sklep je na držení vin stejného Chateau v různých ročnících, po jedné by to byl bordel. Ten pocit že tam ještě toho dobroučkého nektaru je 10 lahví, dodává pocit klidu a bezpečí :-DD.
tak s tou rovnicí je to samozřejmě jen nadnesené, samozřejmě všechny tyhle věci už proběhnou hlavou i rychleji než dumání nad nalitým vzorkem. Projedu police zrakem, tu sáhnu, tam sáhnu. Mě to takhle baví.
Výborný článek. Moc jsem se bavil.
Já jsem hledač z donucení, neb mě moje práce neumožňuje jinak. Ale považuji se za hledače požitkáře. Umím si to jedno jediný víno u kterého vím, že se ten zážitek už nebude opakovat opravdu vychutnat a pak na něj do smrti smrťocí vzpomínat. Mám obavu, že kdyby mi ho někdo znova nalil, už by to takový zážitek nebyl. Mě totiž asi nejvíc baví to hledání. Prostě i hledání je cíl.
[10]: děkuju a pěkně vítám zpátky. Jak bylo v Campůliji?
Tož popil jsem něco falernského, ale bílé převládalo. My pořád jedli nějaké ty obyvatele moře a tak se mi nedařilo přemluvit někoho z party na mé oblíbené Aglianico. Ale bílé celkem potěšilo, neb jsem toho z této oblasti moc nepil. Ještě mu dám příležitost. Óooo takové dobře vychlazené Greco di Tufo a salát z chobotnice. Budu vzpomínat do smrti smrťocí. Jak vidíš, nemůžu být dle tvého rozdělení Požitkář.
[12]: ale jó. Požitkář přece všecičko vyzkouší a domů přiveze paletu falernského, tu nejlepší :o)
Zdravím,
článek pobavil, zároveň donutil k zamyšlení. Vyšlo mi, že jsem vinný schizofrenik.
Pokud jde o tichá vína, hledám, vyjímečně nakoupím víc jak šest lahví jednoho vína a obvykle psychicky unesu, když vypálím poslední náboj.
Pokud jde o vína fortifikovaná, užívám si. Ve skleničce zajiskří suché sherry či madeira, zakroužím, natáhnu vůni, rozprostřu pár set molekul moku po patře a svět je rázem v pořádku. Je to jako setkání s osobou, kterou máte rádi, znáte ji řadu let, zažili jste různá dobrodružství a máte k ní naprostou důvěru. Zde je věrnost na místě, hledání proběhlo, čas se zastaví, slova jsou zbytečná....
Proto mám obvykle slušnou zásobu výše zmíněných vín. Ovšem jakmile začínám zastrkávat předposledních šest nábojů do bubínku, neklid stoupá a je čas nakoupit nové palivo...
Naštěstí, fortifikáty jsou v drtivé většině neročníková záležitost, často produkt systému "solera", takže nehrozí, abych po dopití poslední láhve trnul hrůzou, že se s dotyčným vínem a jeho chutí již nikdy nesetkám.
Tož tak...
Ono se to odvíjí také mj. od spotřeby - ta moje je dost nízká, cca 80 lahví ročně (většinou 1 láhev na dva večery), takže abych vůbec něco ochutnal, nakupuju po několika málo lahvích (48 lahví St. Aubin bych pil až do důchodu!). Samozřejmě také proto, že pít jedno víno častěji než jednou za rok pro mě nemá význam, to přiznávám.
Zde hledá 
Chvíli po přečtení toho to článku jsem přemýšlel, zda nemám mýt komplex. Ale to teda ne!
Rozhodně nejsem introvertem, ani nějakým nerozhodným člověkem. Přesto jsem hrdým hledačem a činím tak s neskutečným požitkem. Není to důkaz, že Sklenička napsal blbost, ale že diverzita (snad lépe hezky česky rozmanitost) tohoto světa je báječná!
(Ale třeba tento směr opustím, jako se stalo a setrvává už víc jak 11 let v partnerském životě.:o)))