Leonard Cohen v Sazka Aréně, sobota 29. srpna

2. září 2009 v 8:20 | Sklenička |  Reporty
Všiml jsem si, že funguju jako stroj na těšení. Minulý týden jsem si domluvil rande, na které jsem se těšil, ale za chvíli mě napadlo, že jsem si ho neměl domlouvat hned na další den, ale až na konec týdne, abych se mohl těšit celý týden. Podobně to mám s některými víny, chodit kolem nich a plánovat, kdy je vypiju, bývá zábavnější, než je pak doopravdy vypít. Na Cohenův druhý pražský koncert jsem se těšil několik měsíců, teď je to pryč... ale bylo to báječný!

Leonard Cohen přijel s totožnou sestavou kapely, jako před jedenácti měsíci (už tehdy jsem to nevydržel a napsal o tom tady). Téměř shodný byl i playlist, přesto mám znova silný zážitek, navíc úplně jiný, než poprvé. Tehdy jsem byl doslova očarován Cohenovou osobností a seděl jsem na kraji desáté řady, kde nebyl moc dobrý zvuk. Díky loňskému koncertu jsem se připravil na velkou dávku charisma, kterou Cohen vyzařuje, takže jsem byl odolnější a víc soustředěný na samotné písničky. Z místa v první řadě jsem měl sice trochu překroucený krk od třiapůlhodinového vpravo hleď, ale taky absolutně kvalitní poslech z několika reprobeden na podiu, umístěných ideálně naproti mě. Navíc dokonalý kontakt s podiem - když Cohen při potlesku oznámil kapele, že budou hrát Gypsy's Wife, slyšel jsem to jasně, i když to nešlo přes mikrofony.

Tak se ukázalo, že Cohen je v hudbě doma. Nejčastěji citovaný novinářský výrok ze sedmdesátých let (zase se od posledně nenaučil žádný nový akord) mi připadal neuvěřitelný - Cohen zpíval nové melodické variace v notoricky známých písních a zdálo se, že se šlapající kapelou za zády je uvolněný, hraje si a věří si nejen pokud jde o hru s verši, ale i v muzice. Ještě po třech hodinách na podiu, při přídavcích, mě ve First We Take Manhattan překvapil nasazením a nečekanou expresí v refrénech. Vyrozuměl jsem z toho, že ho to v pětasedmdesáti na podiu stále baví, i po těch třech hodinách zpívání.
Cohenité, komunita fanoušků, objíždějících jeho evropské štace, na webu nadšeně diskutuje nejen o tom, jestli už zase začal hrát Gypsy's Wife a Partyzána (začal), ale i o drobných vtípcích během hraní. Největší obdiv si získala slečna, které před dvěma týdny do hlediště v alsaském Colmaru propašovala boxerské rukavice a stetoskop a hodila je postupně na podium během písně I'm Your Man: If you want a boxer, I will step into the ring for you. And if you want a doctor, I'll examine every inch of you. Já jsem zase natěšeně čekal, jestli v písni Future Sharon Robinson zatancuje při Cohenově pobídce (black girl dancing), ale tentokrát to sehráli úplně jinak a na narážku (white girls dancing) dvě bílé zpěvačky předvedly synchronizovanou (dvojitou) hvězdu jako při tělocviku. Moc by mě zajímalo, co by sehráli při další repríze.

Potěšitelné je i to, jak Cohen se svým repertoárem dokáže stárnout. V šedesátých a sedmdesátých letech přitahoval publikum rozervanými písněmi o vztazích k ženám, v devadesátých letech má v písních mnohem víc společenských témat. Nejlíp to ukazují jeho vtípky o sobě - když chtěl tehdy provokovat, napsal o sobě, že je "další hubený cikánský zloděj s růží v zubech," dnes podobně provokativně zpívá "já jsem ten malej Žid, co napsal Bibli." Nikdy se od starých písní nedistancoval, a tak mu publikum dodnes věří slaďák Hey, That's No Way To Say Goodbye i Slavnou modrou pláštěnku.
Každý jiný zpěvák by si s nadšením zazpíval do potlesku a užil si to jako radost. Ne tak Cohen: když patnáctitisícová hala aplaudovala sólu dechaře Dina Solda, Cohen nechal kapelu dvakrát zopakovat nástup k další sloce, až se potlesk utišil a on mohl přednést sloku do ticha, aby mu každý rozuměl. V kombinaci s tím, že Cohen na show očividně myslí a užívá si vymýšlení všelijakých kulišáren, mi tahle civilnost připadá neuvěřitelná. Předpokládám, že sebestřednost patří k povinné výbavě každého umělce, ale Cohenovi bych uvěřil i to, že sebestředný není.

Kdybych měl vybrat jedinou píseň, byla by to Hallelujah. Spolehlivě mě naživo dostane její začátek: "Prý existuje tajný akord, který hrál David, aby potěšil Hospodina - Ale ty se stejně o muziku nezajímáš, že ne?" Z třetího verše "But you don't really care for music, do you?" je zřejmé, že jde o krajně intimní dotaz, a když se jím Cohen obrací k patnáctitisícové sportovní hale, rozesměje mě to napřed jako dobrý vtip, ale zároveň mě to dojímá, protože to dokáže vyslovit přesvědčivě jako milostné vyznání. Nebo je to modlitba?

Z mých loňských přání mi Cohen splnil jen jedno - zahrál Sisters Of Mercy. Takže kvůli Never Any Good nebo Johance z Arku asi budu muset zajet na další koncert. A samozřejmě kvůli Cohenovi samotnému. 21. září v Barceloně mu bude pětasedmdesát.

 


Komentáře

1 Tom Tom | E-mail | Web | 2. září 2009 v 9:13 | Reagovat

Výborný report, který si znovu přečtu raději než "oficiální" kritiky!
K Hallelujah: též má velmi oblíbená píseň. Ano, Cohen je v ní bezvadný, leč z bezpočtu verzí těchto písní mě nejvíce fascinuje mladé andělské provedení od Jeffa Buckleyho. To je vystižené přesně tak, jak to chápu já. Znáš tuhle verzi?

2 Sklenička Sklenička | E-mail | 2. září 2009 v 9:19 | Reagovat

[1]: Buckleyho jsem slyšel, ale bohužel mě tolik nebere - Hallelujah si bez basu nedovedu představit :o)

3 Brainjam Brainjam | 2. září 2009 v 15:04 | Reagovat

Mi to přijde, že ti ostatní interpreti si v téhle písničce vždycky vyberou jeden aspekt, kdežto Cohen to podává tak nějak komplexněji... Ale ten základ je tak silný, že mě berou snad všechny slušnější interpretace (možná Dylan ne, i když ho jinak mám rád). Na Cohena jsem vloni nebyl, letos ano, takže nemůžu srovnávat, ale každopádně bych chtěl být v 75 v takové formě. Mimochodem, shodou okolností jsem 21. září v Barceloně, ale zas takový fanda asi nejsem, že bych si to střihnul ještě jednou...

4 Sklenička Sklenička | E-mail | 2. září 2009 v 19:26 | Reagovat

[3]: On především tu píseň napsal :o) btw, Dylanovu verzi neznám, hned se po ní podívám. Ad Cohenův věk: Když jsem v sobotu komentoval jeho 75 roků, německá Cohenitka Ute to s úsměvem komentovala citátem z jeho písně: "There is a Hope, Hope for everyone."

Jeho narozeniny v Barceloně Vám závidím, já bych si takový mejdan nenechal ujít. Ostatně jsem už okukoval levné aerolinky...

5 Sklenička Sklenička | E-mail | 2. září 2009 v 22:16 | Reagovat

Na žádost DrHGuye upřesňuju uvedené informace o colmarském incidentu: boxerské rukavice byly od dvou Angličanek, ale stetoskop byl od Němky (malý rozdíl, píše Dr.Heck, ale Christina má svou národní hrdost). Kredit za fotku patří další Němce Uli :o)

Původní report DrHGuye je tady :
http://1heckofaguy.com/2009/08/18/leonard-cohen-ready-for-to-step-into-the-ring-and-examine-every-inch-of-you/comment-page-1/#comment-28230

Rád všechno uvádím na pravou míru a zdravím všechny známé Cohenity, včetně milých pražských spoluposluchačů, Němky Ute, Rumuna Cristiana, páru Australáků a dalšího tuctu světoběžníků, které jsem po půlnoci poslal Matesolovi do Coma a sám jsem bohužel jel domů...

6 Brainjam Brainjam | 2. září 2009 v 22:29 | Reagovat

[4]: S tím autorstvím je to samozřejmě jasné :), měl jsem spíš na mysli, že interpretační převahu tam cítím i bez ohledu na to, jestli píseň napsal, nebo ne, ale to asi souvisí s tím, že prostě ví, o čem zpívá.  Většinou to autor prostě podá nejlíp, i když jsou výjimky - Trent Reznor může dělat, co chce, ale Hurt už bude asi napořád píseň Johnnyho Cashe (nepočítám-li skalní fanoušky NIN). Uf, to jsem se do toho zapletl... :D

7 banter banter | Web | 3. září 2009 v 9:36 | Reagovat

Cohen je jednička, o tom žádná. Koncert měl pár much. Narozdíl od Skleničky jsem neměl kvalitní poslech - rušila ho ozvěna. Organizace v aréně vrcholně nepříjemné: brali nám uzávěry od zakoupených pet lahví a pak jsme si je stejně nesměli vzít do hlediště, ale přes bezpečnostní rámy jsem klidně pronesl nůž. V neposlední řadě mi vadili příliš nadšení diváci, kteří tleskali skoro pořád, až rušili i samotného Cohena.

8 Richaard Richaard | E-mail | 6. září 2009 v 16:35 | Reagovat

Dobry den,

mozna by vas a vsechny zde diskutujici zajimalo, ze dnesni vydani tydeniku Observer prinasi obsirny clanek kupodivu nikoli o sedmdesatinach Karla Gotta, ale o Plastic People of the Universe a jejich podilu na nasi, ach, sametove revoluci. Srdce krajanku pookriva a Mejla Hlavsa dekuje zhury!

Chcete-li, ctete na:

http://www.guardian.co.uk/music/2009/sep/06/plastic-people-of-universe

9 b.š. b.š. | 7. září 2009 v 16:01 | Reagovat

Plastikům vystřihli poklonu loni i Portishead na albu Third přiznanou inspirací k hypnotickým linkám:-)
Ještě k Hallelujah - svého času byla hitem na Radiu 1 verze Johna Calea...

10 SuzanneT SuzanneT | E-mail | Web | 17. září 2009 v 16:11 | Reagovat

[7]: Mě tedy tleskání nevadilo, myslím si, že si to Leonard užíval.
Ale s těmi kontrolami máš pravdu. Byla jsem den před tím na koncertu v Bratislavě a tam nám jen u vchodu utrhli lístky - žádná kontrola tašek, žádný bezpečnostní rám, pití i s uzávěrem a taky čepované pivo v kelímku sisi mohl vzít do sálu...

11 SuzanneT SuzanneT | E-mail | Web | 17. září 2009 v 16:14 | Reagovat

Moc hezká reportáž, zajímavá a podepsala bych každou větu. Seděla jsem ve 13.řadě a měla to jako na dlani....taky jsem koukala na tu Barcelonu, ale byla jsem v létě na Leonardovi v Bratislavě a Praze a skutečně nejsem multimiliardář..ale mrzí mě to...taky bych si ten mejdan nedala ujít.

12 SuzanneT SuzanneT | E-mail | Web | 17. září 2009 v 16:15 | Reagovat

Ještě dotaz, můžu dát Tvou recenzi na svůj web: leonardfans.freepage.cz ?

13 Sklenička Sklenička | E-mail | 17. září 2009 v 16:39 | Reagovat

[12]: Ano, s odkazem sem na blog, odkud je to převzatý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama