Pondělní Plkotéka vypadala prázdně až přebraně, tak to beru jako doplnění pondělního sloupku. Vrátil jsem se do stavu práceschopných, objevila se nová témata. PřInesla mi je láhev Bourgogne Pinot Noir 2004 Réserve "Vieilles Vignes" od Pierra Andrého, čili ze Chateau Corton André.
Obvykle moc nekomentuju adjustáž, ale tady tituly na etiketě volají po nějaké jízlivosti - označení "Réserve" vidím na burgundském víně poprvé. Používání druhého přívlastku "Vieilles Vignes" taky nemá žádná pravidla - znamená to, že hrozny byly sklizeny ze starých vinic, obvykle více než sedmdesátiletých, ale žádná pravidla pro to nejsou. Prominu jim to, je to ta nejzákladnější úroveň burgundského Pinotu, a pokud si pamatuju, vyšší vína už tyhle bájivé přívlastky na etiketě nemají. Jen si to představte, Corton Grand Cru s přívlastky "Réserve," "barrique" nebo "Serve Cold."
Barva vína je nezvykle tmavá, temná rubínová a naznačuje prodloužené ležení na slupkách. Ovšem vůně je od začátku překvapivě plná, mohutná. Nemám rád klišé o vůni "explodující ve skleničce," ale vůně skutečně překonává reálná očekávání spojená se základní burgundou. Poctivě odpovídá ročníku, je (pod povinnými švestkami) štiplavá až do tabákova, se závanem koňské stáje. I v chuti je to překvapivě hutné víno, po dvou hodinách od otevření se výrazně zklidnily původně dominantní kyseliny, z mdle švestkového základu vystupuje nejvíc šťavnatá paprika, na vrcholu chuti docela příjemné kyseliny a minerální závěr. I při výhradách k mizernému ročníku 2004 je to nabušené, hodně nadprůměrné víno. Za 9,90 Euro úplný zázrak! (přidávám fotky z návštěvy Chateau Corton v roce 2007 a jednu z včerejší domácí ochutnávky.)
K vínu jsem si konečně otevřel první číslo českého Decanteru. Asi by nemělo smysl, abych o něm psal jako třetí (Svah a Pavouk byli rychlejší), ale nedá mi to a pár poznámek přidám, právě s přihlédnutím k jejich referátům. Od českého Decanteru jsem nečekal mnoho a tak ani nemůžu být zklamaný. Jsem naopak příjemně překvapený a navnaděný na další čísla. Časopis zůstává věrný předloze, rozsahem i obsahem předčí Víno & Styl i VinoRevue. Jednotlivými chybami se nebudu zabývat, "Honocení" (namísto hodnocení) na obálce jsem si sám nevšiml. Když porovnávám svoje dojmy po prvním čtení se Svahovým referátem tady, vzpomenu si na svoje první setkáni se sanfranciským Rolling Stone v osmdesátých letech.
Četl jsem několik čísel Rolling Stone v polovině osmdesátých let díky spolužákovi, který nás tehdy všechny tak ošklivě zradil a raději si nechal znárodnit novostavbu rodinného domku, než by se podílel na budování spravedlivé, beztřídní společnosti. (Dnes žije u Seattle, ale jak tehdy posílal Rolling Stone, tak dnes už Pinoty neposílá.) Z časopisů jsem byl úplně odrovnaný. Nejvíc mě pobavil padesátibodový kvíz z historie rokenrolu k dvacátému výročí prvního čísla. S kamarády jsme otevřeli pár lahví a luštili ho - překvapivě se daly logickým postupem uhodnout i takové otázky jak "Kdo měl fotku na obálce prvního čísla Rolling Stone - Bob Dylan, Rolling Stones, Paul McCartney nebo John Lennon?" Stejným prostořekým způsobem, jakým Mick Jagger odpovídal na otázky novinářů, jiní novináři referovali i o společenských tématech nebo prezidentských volbách. To mě dostávalo nejvíc, v těch prašivých dobách reálného socialismu s jejich nudnými médii se američtí novináři s ničím moc nepárali, ani s celebritami, ani s politiky, ani se zlatými prasátky a společenskými tabu. Celý způsob referování bez špetky respektu byl naprosto nezvyklý, zábavný a vzrušující. Když se potom někdy v devadesátých letech objevila česká mutace Rolling Stone, bylo to už všechno jinak, čeština s anglosaským stylem psaní nešla dohromady. Běžní čtenáři by bez studia podkladů nechápali prostořeké poznámky o libůstkách prezidentů nebo o hospodářském deficitu USA, a čeští novináři si netroufali psát o české scéně s tím vtipným dehonestujícím nadhledem.
Něco podobného teď přináší Decanter. Anglosaský způsob referování se od našeho liší. Clive Coates napíše o burgundském Grand Cru od Leflaiva, že "se vyznačuje velkou koncentrací, objemem a silou, ale také ohromnou jemností." S podrobnějším popisem, zdůvodněním, argumenty, si hlavu neláme a čtenář, který by na ně byl zvědavý, má smůlu. Buď to od něj koupíte, protože víte, že to je C.C. a věříte mu, nebo ne. Nesouhlasit je normální - už jsem to psal v jiné souvislosti, ale tady je to důležité. Jestli chcete znát celé pozadí, ze kterého Coates vychází, kupte si jeho knížky. V časopise Coates nastřílí renomovaným podnikům jednu, dvě nebo tři hvězdičky a charakterizuje je jaksi šmahem : "zde jsou ale vína asertivní: mohutná, nebezpečná, dramatická a vzrušující." Nerozumíte tomu? Studujte! Nelíbí se vám to? Škubněte si!
Takže závěrem: není to až takové zjevení, abych si sednul na zadek s otevřenou pusou jako před dvaceti lety nad Rolling Stonem. I v současnosti české psaní o víně (a jídle) prochází vývojem, i když ten vývoj zuří asi hlavně na internetu. Slibuju si od Decanteru, že vývoj zase popostrčí a uspíší. Bohužel ve způsobu referování kmenových autorů původního Decanteru a jeho české redakce (která bude psát o domácí scéně) je velký rozdíl. Kdyby podobně jako Britové psali čeští novináři o domácích reáliích, asi by je čtenáři nesnášeli. Je to arogantní, vyhrocené, čtivé a zábavné. Vzhledem k tomu, že Decanter bude vyhlížet inzertní příjmy hlavně z domácího prostředí, bude styl referování o domácí scéně asi nadále úctyplný a ohleduplně obdivný, na rozdíl od převzatých článků. Ale ať to dopadne jak chce, doufám, že to způsob psaní o víně někam posune. Nakopne. Nebo aspoň popostrčí.
Možná české psaní o víně nakopne nějaký další wineblog? Vsadím se o co chcete, že se brzy zase jeden zjeví :o) A kdybych o něm hned nestihl napsat, je to proto, že jedu na Moravu uškubnout pár hroznů, ochutnat mošt z kádě, potápět matolinový klobouk, míchat a koukat, jak to kvasí! Letos chci bejt u toho!
Sklenička | 
Zde hledá
To vypada, že už prosákly konkrétní informace o novém blogu :) Vydávat tištěné formy Svahu, Pavouka, Skleničky, Cukety... tak si raději koupím je než Decanter.
Kam to vlastně jedete topit se v kádi?