na Blog.cz

Výstavu vín v Popicích jsme s kamarádem objevili někdy na začátku devadesátých let, ještě v předinternetových dobách, kdy sdílení informací bylo mnohem komplikovanější, než dnes. Jeli jsme tehdy na oblastní košt do Velkých Bílovic, ale na místě jsme zjistili, že jsme se spletli o týden, že košt už proběhl. Otráveně jsme nastoupili do auta a bezcílně křižovali krajem, občas jsme zastavili na návsi nebo u hospody a četli plakáty, jestli někde není košt nebo alespoň Beseda u cimbálu. V Popicích jsme měli štěstí. Namísto 600 vzorků, které jsme čekali v Bílovicích, jich bylo jen asi 200 až 250, ale vína byla překvapivě dobrá a prostředí sympatické. Takže jsem se letos vypravil do Popic už asi počtvrté.

Od té doby se leccos změnilo. Půl hodiny před otevřením se před sálem začala tvořit fronta. O rozvoji místního vinohradnictví svědčí i počet vystavovaných vín, letos 589, z toho 371 bílých a 218 červených. (Jestli byla popická vína slavná už začátkem devadesátých let, já to tehdy ještě nevěděl.) Sál hospody, kde se košt pořádá, je zrestaurovaný, u hospody vyrostl i nový penzion.

O úžasném rozvoji pohostinských služeb v kraji svědčí i příhoda o tom, jak jsem se ubytoval u vody v nedalekém Strachotíně. Chtěl jsem jet autem do Popic a po koštu pěšky zpátky, ale majitelka penzionku mi sama nabídla, že se mnou sjede do Popic a potom mi odveze auto zpátky, abych už ráno nemusel pěšky do Popic pro auto. Naprosto dokonalé, posílám virtuální skleničku do Strachotína!

Hned vedle Popic vyrostla na stráni nová budova vinařství Sonberk, na kterou mám smůlu. Těším se, že si vyfotím její výhled na novomlýnské nádrže a Pálavu, ale v únoru se výhled topil v mlze, i tuto sobotu bylo pod mrakem. Čtvrt hodiny jsem zaříkával slunce, ať vyleze, pak jsem to vzdal.

Na moravských koštech přetrvává roztomile nemoderní genderová diskriminace - muži platili v Popicích vstupné 180 Kč, ženy 140 Kč. Doufám, že to tak zůstane, navzdory feministickému úsilí a jako připomínka starých dobrých časů.

Šampionem výstavy bylo s 19,4 body vyhlášeno Rulandské bílé PS Zdeňka Konečného ze Šitbořic, krásné víno s typickou vůní RB a nabušenou chutí, s pěknými kyselinami a vyšším zbytkovým cukrem, ale krásně vyladěné, bohaté a koncentrované víno. Vítězem v kategorii starších bílých vín se stala Pálava VzH 2006 Rudolfa Židka z Popic, nemám komentář, tahle Pálava na mě už nezbyla. Mladá červená vína vyhrálo Zweigeltrebe Stanislava Kudličky z Týnce, víno s krásnou karmínovou barvou, ovocné ve vůni i v chuti, jemné.

Starší červená vína vyhrál Miroslav Mrkvica z Velkých Němčic s Rulandským modrým 2006, vínem husté chuti s marmeládovými tóny a závojem tříslovin. A nejlepším domácím vinařem byl vyhlášen (přesněji, ocenění pro nejlépe hodnocenou kolekci čtyř vín dostal...) Rudolf Židek z Popic. Mně se hodně líbil jeho Aurelius s jemnou květinovou vůní a zbytkovým cukrem a taky Tramín, kořeněný víc ve vůni než v chuti, ale krásný!

Výstavu docela slušně obsadily místní velké podniky, takže jsme měli možnost ochutnat docela velký průřez produkcí Sonberku - přinejmenším jejich vlašák 07 PS bych si koupil, je příjemně minerální a hádal bych i na odbourané kyseliny. Ještě víc se mi ale líbil vlašák Stanislava Málka z Popic. Kromě Sonberku vystavovalo taky Kolby z Pouzdřan a PPS AGRO ze Strachotína - koupil jsem si jejich Rulandské modré 2006.

Přiznám se, že jsem si víc užíval krásného počasí a luxusu ochutnávání desítek vín, než abych nějak soustředěně vína hodnotil. A co možná nejvíc jsem nedopíjel a odléval, abych těch chutí stihl co nejvíc.

Přesto mám v notesu poznámky, které možná nikdy nezužitkuju a které pro většinu čtenářů budou nezajímavé - o bílé směsi pana Otřísala z Nikolčic, o krásném Sylvánu pánů Urbánků z Uherčic (koupit!!!), o svatovavřineckém 2003 pana Páviše z Přibic, o ovocném André ZVOS z Hustopečí, o pěkné Frankovce pana Šebesty ze Starovic, o rulandě modré 2006 Jakuba Fice z Křepic s griotkovou vůní i chutí, krásně nazrálou... a ještě o Cabernetu Moravia Libora Vintrlíka z Křepic s učebnicovou paprikovou vůní se špetkou pepře, s koncentrovanou ovocnou chutí - aůůůůů - jenže ta vína se většinou nedají získat, leda s mimořádným štěstím... Možná právě to měl na mysli neznámý autor lidové písně: "Daj mně bože synka/ co na husle brinká/ abych sa napila/ červeného vínka?"

Odpoledne zahrála cimbálovka (Varmužovci), na košt se sjížděly skupinky lidí na kolech, auty i stopem, lidé předpisově tvořili studijní kroužky a zaníceně i uvolněně komentovali vína, prostě pohoda. Takže moje dojmy berte prosím s rezervou, ale letos mi bílá vína připadala o kus lepší, než červená, zejména ryzlink vlašský, bohatě zastoupený 43 vzorky, byl pěkný. Ale bez ohledu na moje chutě a dojmy by si z té široké palety vůní a chutí každý našel to svoje víno.

Cestou zpátky přes strachotínské stráně jsem byl navečer konečně odměněn pohledem na sluncem zalitou Pálavu:

Ale nejkrásnější pohled byl odměnou za ranní vstávání. Vyskočil jsem časně a ujížděl pro pár kousků famózních rulandských šedých, šampiónů únorového tvrdonického koštu, protože to svrchu zmiňované mimořádné štěstí se na mě zase jednou usmálo...

Sezóna moravských vesnických koštů pomalu končí - letos jsem toho moc nestihl, ale snad si to vynahradím příští rok. Litovat mohou jen ti, kdo letos ještě nebyli na žádném. Pokud vás víno zajímá, napřesrok hajdy na moravské košty!