Povídání o tom, jak se ve Francii hledá vinařství a o jedné rulandě šedé z alsaského Eguisheimu.
Wolfberger je největší alsaské vinařské družstvo. Bylo založeno už v roce 1902, sdružuje 750 vinařů a hospodaří na 1350 hektarech vinic. Sídlí v Eguisheimu a popisovat polohu je skoro zbytečné, zaujalo strategické místo přes ulici naproti hektarovému asfaltovanému parkovišti pro turisty na okraji historického centra městečka. To parkoviště je pro osobní auta zdarma - proč by obec kasírovala turisty na parkovišti, když je mohou mnohem účinněji zkasírovat městští občané ve svých prodejnách a provozovnách?
U parkoviště je plánek s popisky desítek významnějších prodejců vína, restaurací a hotelů. To abyste se nebáli, že zabloudíte - ovšem po krátké zkušenosti z francouzských vinařských vesniček vás mohu ujistit, že nezabloudíte, protože většina vinařství má adresy na Grande-Rue (hlavní třídě), občas bývají na Rue d'Eglise nebo Place de l'Eglise (bůhvíproč se tyhle uličky a náměstí nacházejí vždycky u kostela), na Place de la Mairie (u radnice) nebo na Rue Charles de Gaulle. Pravidelně se také vyskytuje Rue de la Gare, ta vede k nádraží, ale vinařství tam bývají zřídka.
Eguisheim je městečko, má nadprůměrně mnoho ulic a některé nazvané rozmarně Rue du Riesling nebo Rue de Muscat. Květinová výzdoba je v Alsasku všudypřítomná, truhlíky s květinami najdete i na zábradlí mostů.
Pokud byste jeli do Francie poprvé a obávali se, že budete hledat vinařské podniky stejně těžko jako v moravských vesnicích, buďte klidní. U každé silnice najdete nápadné cedule označující blízká vinařství. A najdete-li prodejnu zavřenou, stačí zazvonit na zvonek, obvykle vám někdo přijde otevřít. (vyzkoušel jsem v neděli v 17:45, funguje to.) Jedna z nejlepších věcí ve Francii je asi to, že tam jsou věci zařízeny tak, aby fungovaly… sjízdné silnice, na nichž neotravují usměvavé tváře politiků (žádné billboardy), skvělé jídlo, výborná vína, v Alsasku často i za nižší ceny, než na Moravě. Dokonce i o francouzské státní správě se říká, že funguje efektivně, to je tvrzení, které o českých poměrech asi nepoužije nikdo, ani politici v předvolební kampani ne.
Ale zpátky k Wolfbergerům - objevil jsem si je v létě 2006. Poprvé jsem ochutnával jejich vína v prodejně v nedalekém Orschwihru (foto nahoře), a nejvíc mě nadchly právě jejich slaďáky - Gewurtztraminery a šedé Pinoty. Kromě nich je Wolfberger známý hlavně sekty - jeho Crémanty najdete snad ve všech alsaských supermarketech, podle Guide Hatchette 2006 bychom měli kupovat hlavně ty s černou etiketou. V létě 2007 jsem si zajel k Wolfbergerovi speciálně pro Pinoty Gris - na ceníku měl sedm Grand Cru šeďáků, a protože jsem měl málo času, propadl jsem při ochutnávce nejistotě a vzal to vyřazovacím způsobem. Vyřadil jsem 3 z nich jako nejméně zajímavé a koupil po třech lahvích od zbylých čtyřech druhů. Kromě toho mohu od Wolfbergera doporučit i odrůdové Crémanty, kromě ryzlinkového dělá i Crémant z Pinotu Gris.
Tolik teorie, tak už se pojďme podívat na láhev. Honosná ambaláž, láhev s reliéfem, ale to je u wolfbergerovských Grand Cru běžné. Jeden můj příbuzný si tyto láhve oblíbil jako dárky, které rozdává přátelům, mně by se naopak líbilo nějakou dostat… doufám, Karle, že to čteš :o))
Barva vína ve sklence je citrónová, světle žlutá. Vůně je pestrá jako květinová louka, jsou v ní cítit topinky a ovocné džemy, po chvíli i med. V chuti je znát pěkný poměr cukrů a kyselin, příjemný minerální základ, víno má pestrou lučněkvětinovou chuť. Mám jedinou výhradu, a tou je nevyzrálost vína, chutě jsou lehké a dosud málo propojené. Ale za to si můžu sám, měl jsem být o dva roky trpělivější.
Poslední zásadní informace: víno stálo 9,45 E a byla to dobrá koupě, určitě koupím znovu. Zítra se vrátím k jednomu rozdílu mezi Francií a Moravou, který jsem dnes vynechal.
Sklenička | 
Zde hledá 
Už se těším na ten jeden rozdíl mezi Francií a Moravou,skoro bych řekl,že Francie a Morava mají pouze jedno společné,a to že se tam pěstuje víno.
Mně třeba na Burgundsku a Alsasku ohromně "baví" ,že když přijdu v půl druhé do poloprázdné restaurace a zkouším si objednat něco k jídlu ,tak to se nikdo ani nesnaží předstírat nějakou lítost,jako že už nic nemáme, promiňte kuchař má koliku,a tak podobně.Úplně normálně se na Vás dívají jako na blbce a nevyvinou sebemenší snahu Vás nakrmit byť sebemenším sendvičem,polévkou,čímkoliv.Prostě vůbec nechápou,jak může někdo přijít k obědu pozděj než v jednu.Dobrá řeknete si,pozdě jste snídali a tak to nějak vydržíte bez oběda,dáte si večeři dřív,co ale dělat,když restaurace ,kterou jste si vybrali otevírá až v 7 večer a dvě sousední zrovna tak a vy už máte oddegustováno a nejbližšší obchod je tak 15-20 km daleko.
Prostě ohromné.
Po třech dnech jsem to pochopil,podřídil se ,přestal snídat,a v poledne byl tak vyhládlý ,že jsem byl v restauraci první a pro jistotu si rovnou zamluvil stůl k večeři.