Četl jsem polemický článek v říjnovém Víno & Styl na téma připravovaného statusu V.O.C. (Vína Originální Certifikace) Článek se jmenuje se "Vinařské zákony" a napsal ho Zdeněk Reimann. Mám k němu pár poznámek.
Pokud jde o samotný článek o vinařských zákonech, ten zpočátku probírá informace o francouzském, italském, španělském a americkém způsobu regulace výroby vína a přináší celkem očekávaný závěr, že víno je natolik rozmanitý výrobek, že kontrolovat ho a řídit by mohl jen Bůh. Nechme vinaře dělat víno po svém… říká autor. Jako podnikatel a zastánce volného trhu bych s tím rád souhlasil, jako průměrný spotřebitel (kterým nejsem, s mojí nadprůměrnou roční spotřebou…) s tím souhlasit nemůžu.
Prostě se mi příčí, když na první straně textu autor konstatuje, že "Je nasnadě, že kvalita francouzského vína šla ustavením vinařského zákona rapidně nahoru…" a v závěru z toho vyvodí, že "tak jako náš vinařský zákon umožňuje prodávat vína odlišných úrovní pod stejným zařazením, francouzský (…) vinařský zákon také. Nezaručuje kvalitu či chuť vína v lahvi, pouze místo původu." Nějak mi to nedá a zdá se mi, že ty dva výroky jsou v rozporu.
Věc samozřejmě není tak jednoduchá, že by nějaký zákon zaručil, že si v sámošce nemůžete koupit špatné víno. Jde o to, že některé zákony nastavují parametry tak, že vedou jaksi "samovolně" ke zvyšování kvality regulovaného výrobku, zatímco jiné zákony tuto vlastnost postrádají. Jinak řečeno, některé zákony podporují samoregulační mechanismy trhu, jiné ne. Není to ale jen způsob, jakým zákon reguluje trh - zákonodárce také musí mít co regulovat. Vlastnosti trhu a vlastnosti zákona se musí potkat. Ale někde v pozadí zůstává základní myšlenka: regulovat nebo neregulovat?
Teď si dovolím malou odbočku, než budu pokračovat: jako příklad správné funkce regulace autor uvádí americké zákony a říká: "Situace v Argentině a Chile je jednoduchá, vinaři říkají: Uděláme vám jakékoli víno, které chcete. Jen pošlete objednávku." Pokud vás tento výrok nevyruší (mě ano, já hledám ve víně odraz osobnosti výrobce a osobitosti místa původu, ne jen dokonalou technologii), ocituji podobný výrok z knihy Antonína Konečného "Vinařem v Africe" (kterou zpopularizoval Ms. Cuketka zde): "Na moje námitky, proč kazíme tak dobré víno lihem a cukrem, mi pan Dynybyl odpověděl: "Zákazník chce víno silné a sladké, (…) kdyby si přál, aby bylo víno cítit močůvkou, tak mu ji tam také dáme!" Omlouvám se za ten příklad, ale mě nezajímají vína, která vinař vyrábí na objednávku. Jsem zvědavý na vína, která dělá podle svých představ a podle svého nejlepšího porozumění pro zeměpisné a jiné podmínky, ve kterých víno vyrostlo na vinici a ve kterých kvasilo a zrálo ve sklepě.
Před mnoha lety jsem sbíral pracovní zkušenosti v rozhlasovém vysílání (to je mimochodem taky silně regulovaný obor) a dostalo se mi od jednoho z předních profesionálů podobného poučení o posluchačské poptávce a o tváři rozhlasového vysílání : "My pracujeme podle nezávislých výzkumů poslechovosti rádia. Jestli nám výzkumy ukáží, že naši posluchači chtějí slyšet krkání a prdění, budou naši moderátoři krkat a prdět!" Podle toho dnes vypadají rádia v éteru (a vína v supermarketech).
Takže lituji, jsem pro přísnější regulaci. Blahodárnost takové regulace by se dala ukázat na Burgundsku, kde kdysi francouzský hrál (nebo burgundský vévoda, vlastně nevím?) nakázal sázet pouze Chardonnay a Pinot Noir. To je už hodně rázná regulace, ale výsledky jsou přesvědčivé (někdo by z nich mohl odvozovat i blahodárnost monarchie, po několika deci dodávám, že by to bylo dobré téma na filmovou komedii na téma Vévoda burgundský na Moravě: "Kam se poděl Aurelius, Hibernal, Rudava, Sieger a Scheurebe?"). O přednostech regulace mě přesvědčily i dva výlety za vínem do Rakouska, jejich D.A.C. Weinviertel už nejen kupuji bez obav, ale těším se na ně. (Vlastně to ani není regulace, jak si ji představuji, vedle kategorie DAC existuje ještě celý systém označování vín podobně jako u nás.) Rakouské označení DAC není nic zázračného - pro zákazníka je to orientační pomůka, pro vinaře marketingový nástroj, který mu pomáhá při prodeji. Přesně dané podmínky pro víno, spolehlivá jistota pro kupce. Nejlepší vína, absolutní špičky, je třeba hledat jinde.
Když už jsem tedy napsal, že jsem pro regulaci, měl bych také napsat, koho a jak regulovat. Tady ovšem začíná problém. Český trh s vínem se podstatně odlišuje od trhů zemí, se kterými bychom domácí víno rádi srovnávali. Na rozdíl od vinařství ve Francii či Itálii, kde i malý podnik s deseti či dvaceti hektary může získat důstojné postavení a celé generace živit rodinu vlastníků, u nás takové podniky chybí. Náš trh je trhem několika desítek velkých hráčů, za kterými zeje velká mezera. Z loňské zprávy MZV (Situační a výhledová zpráva, Vinná réva a víno, 4/2006) vyplývají alarmující data. Z 19 351 vlastníků vinic jich 13 796 vlastní pozemky menší, než 0,2 hektaru a jen 380 vlastníků vlastní vinice s výměrou 5 a více hektarů. Když jsem zhruba odhadoval velikost vinice, na které by mělo smysl hospodařit, aby to uživilo rodinu, došel jsem právě k číslu 5 hektarů. Do této kategorie zřejmě spadají i velké podniky jako Znovín, Patria, VSV, atd., takže na malé soukromé vinaře zbývá cca 300 míst, pravděpodobně jich bude ještě méně. (To už možná máme víc prodejců aut!)
Velká část vinařů je spokojena se statutem malovinaře, který je osvobozuje od daňové povinnosti (a s ní spojené byrokracie) pod podmínkou, že vyrobí nanejvýš 2.000 litrů vína ročně výhradně pro spotřebu své rodiny. Malovinaři občas 2.000 litrový limit překračují a víno v malém množství prodávají (ale ne příliš, aby na sebe nepřivolali potíže). Následkem toho máme na Moravě tisíce malovinařů a jen málo opravdových vinařů, kteří by vinohradnictví brali jako řemeslo, povolání a poslání. Od takových malovinařů vlastně ani nemůžete chtít nějakou vysokou kvalitu (dělají víno jen pro sebe a je to od nich dobrá vůle až altruismus, že se s vámi o ně podělí), a oni sami naopak nemohou prosazovat nějaké společné zájmy (oficiálně žádné nemají, nejsou ekonomicky činní a neplatí daně).
Tím se dostávám znovu k tvrzení, že domácí trh je trhem několika (desítek) velkých hráčů, těch, kteří prodávají ve velkém do hyper- a supermarketů. Nejsem nijak nadšený kvalitou moravských vín nabízených v supermarketech (navíc těch několik podniků, dodávajících do supermarketů je v tak privilegovaném postavení, že ani nemusí příliš usilovat o vysokou kvalitu a kdybych chtěl být jedovatý, napsal bych, že na policích v supermarketu se i sebelepší víno za pár týdnů zkazí), a pod dojmem citovaných statistik si uvědomuji, že ani není možné mít jakékoli požadavky na vína malovinařů, kteří víno prodávat nesmějí, a pokud mi je prodají, porušují zákony.
Koho tedy chci regulovat? Tato diskuse se zřejmě týká asi 380 vinohradníků, kteří se vinařstvím živí. Myslím si, že převaha velkých dodavatelů na trhu je i tím důvodem, proč se o moravských VOC tak dlouho a bezvýsledně diskutuje. Až se to bude hodit velkovýrobcům, tak VOC bude, ve formě, která jim bude vyhovovat. Pokud se na tom neshodnou velcí hráči, budeme zřejmě jen svědky odborných diskusí.
Myslím, že podstatný problém našeho vinařství je struktura trhu, to, že kromě pár desítek velkých podniků se (skoro) nikdo výrobou vína neživí. S trochou nadsázky je možné říct, že schválených odrůd révy máme více než velkých vinařských podniků. Samozřejmě by mělo smysl regulovat kvalitu velkovýroby velkých podniků, ale zatím se mi zdá, že ti velcí se takovým pokusům snadno ubrání. Závěr pana Reimanna, totiž že stačí mít dvě kategorie VOC - Vína z Čech a Vína z Moravy, je myslím právě v tomto duchu, ve prospěch velkých a regulaci odmítajících podniků. Můj názor je, že charakter trhu vždy určují velcí hráči, u nás více než jinde. Máme-li zájem prosadit na trhu kvalitu, je nutné, aby tuto kvalitu prosazovaly především největší podniky. Neříká se mi to snadno, ale regulujte, regulujte, regulujte! Regulujte, dokud je co regulovat.
P.S. Omlouvám se těm, kteří logicky očekávali, že taky napíšu jak regulovat. Dokud nedokážu zpaměti vyjmenovat všechny u nás schválené odrůdy, ani se do toho nebudu pouštět.
P.P.S. Zůstaňte se Skleničkou - pokud se nestane něco nečekaného, nenechte si ujít v pondělí 22. října ochutnávku zázračně levných vín z předního hypermarketu!
pan c. | 17. října 2007 v 10:07 | 
Zde hledá 
Pěkné, pěkné. Nad tím článkem z Víno & Styl jsem se dost pohádal s přítelkyní, regulace je obtížné téma. Osobně se závěry toho testu nesouhlasím. VOC Čechy a Morava je nesmysl, který nic neřeši. Možná trochu propagaci domácích vín prospěl, ale upřímně nijak neovlivňuje jejich kvalitu a orientaci na trhu pro zákazníka. Bych byl pro řešení ve stylu Rakouska. Pokud má skupina vinařů pocit, že kupříkladu na Znojemsku dozrává Veltlín do výjimečné podoby, pak učiňme VOC Znojmo s několika kvalitativními kategoriemi. Ať každý, kdo si koupí základní VOC Znojmo bez uvedení trati ví, že se jedná o základní svěží suchý veltlín kabinetního typu. Kdo zakoupí "VOC Znojmo Superier" pak může očekávat vyzrálejší víno typu pozdní sběr s jasně definovaným maximálním obsahem cukru atp. Kdo chce mít VOC klasifikaci, ať dělá takové veltlíny, pokud k tomu má podmínky. Kdo chce pěstovat nekonkurenceschopné Chardonnay, nechť si ho pěstuje, ale nemá šanci participovat na společném marketingu. V Rakousku je tohle nové, lidé si postupně zvykají, funguje to. Když sáhnu po "DAC Mittelburgenland" vím, že dostanu pěknou typickou Frankovku, nezávisle na výrobci, ty nuance mezi nimi už jsou jen třešničkou na dortu. U nás dnes nevím, jestli pod Frankovkou pozdní sběr z ČR nenajdu víno připomínající třeba Temranillo ze Španělska, protože se kontroluje spíše jen nezávadnost a určitá "přívlastková charakteristika" (pozdní sběr není úplná voda atp.), nic víc...