Vínečko bílé, vínečko rudé

27. srpna 2007 v 7:19 | dyžon |  Komentáře a plky
"Ta mutěnská silnica/ je velice úzká/ a po ní mašíruje/ pěchota francúzská" zpíval v sedmdesátých letech Hradišťan písničku, kterou složil primáš Jura Pavlica, ale podepsal ji jako moravskou lidovou. Jednak je Pavlica frajer (zdůvodňoval to tím, že v písni použil kompoziční postupy a zažité obraty z folklóru, takže to přísně vzato není jeho dílo), jednak to ve folklórním světě bývalo běžné. Nejznámější je asi případ Františka Hřebačky z Mikulčic alias Fanoše Mikuleckého, autora desítek moravských lidových včetně té nejznámější, Vínečko bílé. Ve filmu Opera ve vinici hraje Hřebačku Josef Kemr a padne i otázka, proč si písně nikdy neregistroval u OSA a připravil se tak o miliony Kčs. Filmový Hřebačka odpovídá slovy "a kdo by mi jich zpíval, kdyby věděli, že sú od nějakého maléřa pokojů?" a mě to i podvacáté spolehlivě dojme.
Časy se mění, mutěnická silnica je stále úzká, ale frajerů ubývá a originalita se tolik necení. Opisují už i vědci (od jiných vědců), opisují právníci (od jiných právníků), opičí se nový grafik po starém grafikovi, opičí se i Paroubek po Topolánkovi. Když vídám v regálech supermarketů domácí vína s etiketami, které mi připomínají jiné etikety zahlédnuté ve Francii či v Itálii, spíš mě to pobaví. Jako když jsem jednou v sobotu přišel do našeho vietnamského koloniálu a objevil tam několik vín z mutěnického vinařství Miroslav Jagoš. Doma jsem se přesvědčil, že mi paměť ještě slouží.

Taková dokonalá nemaskovaná (ná)podoba si zaslouží si pochvalu. Jednak obě vína, mutěnické i italské, patří ke stejnému segmentu trhu, v toskánském COOPu stála lahev Vernaccie od Le Chiantigiane 2,29 Euro a přiznám, že jsem tam vyzkoušel i jiný výrobek téhož vinařství za 1,99 Euro. Náš Vietnamec prodává Modrý Portugal za 49 a Frankovku za 59 Kč, takže to odpovídá té levnější produkci. (Kontrolní otázka: najdete pět rozdílů?)
Původně jsem chtěl pokračovat v textu degustací a porovnáním obou vín, ale tím by text příliš sklouzl do bulváru, takže jen dodám, že tak výmluvně krátký korek jako v mutěnickém veltlínu jsem už dávno neviděl. Ale jak mám rád Itálii, tak se mi líbí i etikety Chiantigiane a něco z té toskánské radosti se přenáší i na mutěnické etikety, takže ode mě podstatnější kritiku nečekejte.
Honza Čeřovský si před časem nechal poslat Pinot Noir z Oregonu a taky ho pobavila podobnost s domácí etiketou. Pan Trčka inspiraci přiznal včetně toho, že si před výrobou vlastní etikety předem vyžádal souhlas Eyrie Vineyards. Nic proti tomu.
Upřímně, dobře vybraná a dobře okopírovaná adjustáž mi nevadí, horší je nepovedená vlastní tvorba. Dobře vím, že nejsem první, komu etiketa vína Gryllus připomíná jistý nepříjemný hmyz, divím se, že to grafika nenapadlo.
Ale když už víno pojmenujete po cvrčkovi … tak mi nezbává než schovat se za citát ruského "klasika" Kozmy Prutkova: "Cvrček taky skáče, nevěda kam spadne." (Snad mi to Špalkovi odpustí, nedávno jsem tu vychválil jejich rosé.)
V mém oblíbeném Burgundsku jsem získal dojem, že etikety poloviny vinařství navrhuje jedna jediná reklamní agentura a používá přitom několik málo modelů s drobnými variacemi. Totéž se dá říci i o webových stránkách vinařství, střídají se barvy pozadí a jednotlivé obrázky, ale struktura stránek i rozmístění nabídek zůstává stejné. Proč vymýšlet něco nového, když je po ruce osvědčený model? Aspoň se snáz orientujeme my, co nevládneme francouzštinou. (A potom o to víc oceníme vlastní nápad a originální řešení, když se objeví.)
Že je grafický návrh etikety zapeklitý oříšek jsem se přesvědčil sám, když jsem si letos na jaře na výstavě vína na mikulovsku našel výborné víno a rovnou koupil od výrobce několik kartonů, bez etiket. Vytiskl jsem si na laserovce vlastní etikety, což má výhodu v tom, že mám velkou volnost a můžu si udělat třeba šedesát etiket, každou jinou. Nebojte se, ukážu tady jen jednu.
Ten malý formát fakt svazuje, a navíc laserová tiskárna neumí zlatou barvu, tak důležitou pro dobrou etiketu. (Kontrolní otázka: jak se jmenuje moje dcera?)
Jestli mě něco okouzluje, tak to jsou adjustáže italských vín a zejména jihoitalských. Mám dojem, jakoby celou adjustáž navrhoval sochař-designér s tím, aby víno-předmět vystupovalo jako socha, která má kompletně reprezentovat osobnost, obsah, náplň lahve. U nás se mi nesmírně líbí design vín bořetického podniku Stapleton-Springer, ale to si schovám na samostatný text někdy jindy.
Pokusím se skončit tenhle letní výlet do krajin povrchnosti rádoby hlubokomyslně: přimlouvám se za to, aby výrobci vybavovali výborná a originální vína odpovídajícím balením, ale nakonec nepijeme etiketu, ale víno. Rád odpustím dobrému vínu nedotažený obal, ale koupím-li víno kvůli krásnému designu lahve a etikety a zklamu se, pamatuju si to dlouho! Na zdraví a pěkný zbytek prázdnin.
TOPlist
 


Komentáře

1 J.Č. J.Č. | 27. srpna 2007 v 10:16 | Reagovat

Z praxe musím říct, že čím netypičtější viněta a ještě výrazněji pak odlišný, netypický tvar lahve, tím průměrnější a méně zajímavé víno v lahvi. Neplatí to vždy, ale až příliš často. Jak má Burgundsko či Bordeaux jinou než klasickou a "správnou" láhev, tak za ty peníze co chce prodejce prostě nestojí...

Minulý víkend jsem se výborně pobavil v jednom našem supermarketu. Vinně uvědomělý chlapec se snažil odratit svou drahou matinku od nákupu vína z Templářských sklepů a dobře dělal (to víno mi kdosi přinesl jako dárek a bylo veskrze nudné), ale byl rezolutně umlčen slovy: "Prosímtě, za devadesát korun musí být dobré. A jakou má krásnou láhev!"

2 dyžon dyžon | E-mail | 27. srpna 2007 v 11:39 | Reagovat

"Vinně uvědomělý chlapec" se mi líbí, možná si to vypůjčím - občas přemýšlím, co dát do záhlaví blogu, aby tady náhodní čtenáři nehledali opravdovou moudrost a profesionálové mě nespráskali, až mě přistihnou při omylu. Vinně uvědomělý chlapec?

O atypické adjustáži psal výstižně matesola tady: http://www.matesola.com/2007/08/na-vn-nebo-na-paprice.html, včetně poučení.

3 matesola matesola | Web | 27. srpna 2007 v 12:45 | Reagovat

J.Č. píšete, že jste "templáře" jednou obdržel. Já ale absolvoval řízenou degustaci cca 12 vzorků.

Na asi deseti z nich se dali demonstrovat snad všechny myslitelné vady vína vzniklé buď vinifikací nebo zráním. V tomto směru velmi poučné :)

Jinak moc fajn článek a měl jsem co dělat abych těch pět rozdílů vůbec našel. Proč grafik nejde pro inspiraci někam dál než k itálii ze supermerkáta netuším...

V Chile jsem měl v ruce tuto publikaci http://tinyurl.com/ytz6ze a hodně jsem s tím bojoval. Nakonec jsem těch nekřesťanských 120$ utratil jinak :)

Z našich vín u mě  v adjustáži stále vede Nové Vinařství.

4 J.Č. J.Č. | 27. srpna 2007 v 13:14 | Reagovat

Dyžon: ty a chlapec... tssss :o)

Matesola: Já bohužel též :) Pravidelně jejich vína dostávám a díky nějakému lehkému masochismu i zkouším. Ale dokonce jsem u nich našel asi dvě dobrá vína a jedno dokonce výborné. Za tu hromadu pokusů to však nestálo...

5 jednorožec jednorožec | 29. srpna 2007 v 1:23 | Reagovat

Ty první dvě fotky, to je tedy rachot. So close!

Ochomýtal jsem se kdysi v minulém století kolem jedné anglické návrhářské agentury (z větší části zaměřenou na textilie) a odvážím se tvrdit, že u soudu by originální návrhář asi neuspěl a ostrouhal by mrkvičku. Ano, kostra nápadu je stejná, ale ošacení je "dostatečně jiné".  Je to právě ta míra dostatečné jinosti, která by byla zkoumána.

Samotný článek začíná muzikou a tak si dovoluji uvést paralelní příklad z mně nejbližšího odvětví, z jazzu: Na jednotlivé skladby, přesněji jejich melodie, se vztahuje kopyrájt. Ovšem na jejich kostru, jíž je "harmonic progression", po česku a po trampsku "akordy", NE!

Této díry využíval bohatě tzv. be-bop a jeho protagonisti jako Charlie Parker. Vzali akordy na známé a osvědčené věci jako "Sweet Georgia Brown" či "Back Home Again From Indiana" a na ty naroubovali své vlastní a na tu dobu dost krkolomné melodie. Ty (melodie) pak legitimně copyright-ovali a z jejich publikace tržili peníze.

Nejznámější a nejpoužívanější kostra, harmonic progression, či posloupnost akordů je Gershwinova skladba "I've Got Rhythm". Jsou na ní založeny tucty, ne-li stovky jiných jazzových skladeb. Mezi ostřílenými hráči stačí jen pronést: "Rhythm changes, in B flat *)", odklepat tempo a improvisace může začít.

*) To B flat, česky Bé, je pouze příklad jedné tóniny. Anglosaské B je české a německé H, ale tím už příběh až příliš komplikuji.

Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, pouze odtial to tak vyzerá?

6 jednorožec jednorožec | 29. srpna 2007 v 1:50 | Reagovat

Nerad komentuji své vlastní příspěvky, ale musím opravit "Back Home Again From Indiana".  Blbost.

To je správně "Back Home Again In Indiana".

Malichernost? Třeba, ale na názvu byl založen jeden z opakovaných vtipů uvaděčů skladeb v dobách, kdy princezna Diana byla naživu. Skladba byla presentována jako "nejoblíbenější kousek prince Charlese".

(Opět doma a v Dianě, volně přeloženo.)

7 Iva Iva | 8. února 2008 v 9:34 | Reagovat

Písničku Tá mutěnská silnica nemohl napsat Jura Pavlica, protože to byla oblíbená písnička mé babičky, která by se příští rok dožila 100 let a znala jen ty písničky, které slyšela někoho zpívat na vlastní uši, o mediální svět se nezajímajíc... To jen tak na okraj.

8 Sklenička Sklenička | E-mail | 3. března 2008 v 7:45 | Reagovat

Nebyli to Francúzi/ Ja to byli Rusi/ Oni leťá do Uher/ Jak divoké husy - tuhle sloku taky babička zpívala? Vzhledem k době vzniku alba hádám, že se za lidový nápěv schoval Pavlica, protože takovýhle text by někdy na začátku 80-tých let sotva mohl podepsat žijící autor v ČSSR. To jen cituju inkriminovanou píseň, k autorství celé desky se Pavlica přiznal ;-)

9 Petr Petr | 1. června 2008 v 18:53 | Reagovat

Sklenička: ač lze druhou sloku vztáhnout i na SSSR, ve skutečnosti je o bitvě u Slavkova z roku 1805. A soudím, že jde skutečně o lidovou, neboť těch prastarých pamětníků (nikoliv na rok 1805) znám povíce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama